Kingova autobiografie a skříňka s nářadím v jednom ležela na mém imaginárním komínku skvostů z papíru dlouho. Když jsem ji konečně vzala do ruky, ohřála se krátce. Nabídla mi něco, co postavilo vagón mých očekávání na rozviklanou kolej.
O psaní. V tuctu převleků, ale od začátku až do konce.
Stephen King rozdělil svoji první řemeslnou knihu na 3 části.
Karikatura Stephena Kinga
V té první předkládá formování svého spisovatelského já. Nedělá však nic jiného, než že popisuje léta svého dětství a mládí. Časy, kdy se pasoval na vysloužilého sběratele zamítacích dopisů z nakladatelství.
Psaní se jeho životem táhne jako bílá nit černočerným kněžským rouchem, a tak z hlavní linie není třeba nikam odbíhat. Dokonce svou ženu si vyvolil z účastníků semináře tvůrčího psaní.
Je to celé poutavé asi tak, jako když se z chudého kluka bez otcovské ruky stane týpek, který páchne levným pivem a vrací se každý večer do tepla domova své maringotky, a pak člověk, jenž má na svědomí Zelenou míli.
V hlavní části autor odhaluje tzv. skříňku s nářadím – nepostradatelné pomůcky pro tvoření každého spisovatele. Za jednu z nejdůležitějších považuje Stephen přirozenou slovní zásobu, kterou získáváte horlivým čtením beletrie a usilovným psaním. Radí ji však vědomě nevylepšovat a zachovat si přirozený jazyk.
Skříňka vás nabádá k tomu, abyste u psaní nepřemýšleli až moc:
Použijte první slovo, které vám přijde na mysl, pokud je vhodné a barvité.
Může to být totiž na škodu. Pokud to správné slovo hledáte až moc dlouho, je to poznat. Jako když při přebírání (ne)dokonalých mužských zůstanete jako stará panna.
Každý spisovatel má mít po ruce svou skříňku s nářadím, aby byla jeho práce ke čtení. King ji doporučuje vybavit mimo jiné slovní zásobou a gramatikou.
Podle něj mají i ty horší kousky v beletrii svoje místo:
Čti špatnou prózu, je to totiž lepší než semestr tvůrčího psaní.
Dalším nástrojem, který Stephen vytahuje ze své obrazné řemeslné skříňky, je gramatika. Bez ní ani čárku. Spisovatel z Maine své moudro shrnuje do nezapomenutelného přirovnání. Tak, jako většinu z nich v celé knize:
Gramatika není jen osina v prdeli, je to tyč, kterou uchopíte, abyste své myšlenky zdvihli na nohy a přinutili je kráčet.
Krása. Jedno z největších potěšení beletrie představují dobrá přirovnání.
Až na posledních stránkách King prozrazuje, že třetí část pojmenovanou „O psaní“ tvořil v pulzujících fyzických bolestech. Na počátku léta 1999 ho srazila dodávka, kterou podle jeho slov řídila postava jako vystřižená z jeho románů.
Protože trpěl, psal na první dobrou. Snad i proto do poslední části knihy Stephen vylévá srdce velkého spisovatele. O tom vašem pak říká:
K prázdné stránce nesmíte přistupovat s lehkým srdcem.
Nepište jen, abyste psali. Dejte prázdné stránce svoje srdce – v podobě inkoustu.
Podmínky ke psaní definuje Stephen docela nekompromisně. Radí psát v soukromí, za zavřenými dveřmi. Vybavte se roletami, špunty do uší. Márnicovým klidem. Odbourejte všechno, co by vás mohlo rušit. Včetně všudypřítomných chytrých telefonů a televize. Až se naučíte plně soustředit, můžete začít postupně přidávat „rušivé“ vlivy.
A teď se podržte.
Stephen King se domnívá, že každý příběh čeká na své objevení, tak jako fosilie na své vykopání. Tento proces však musí být postupný a jemný, abyste vzácnou zkamenělinu neponičili.
Jeho teorie předpokládá, že už je příběh jaksi předem daný. Záleží jenom na vás, jak si budete počínat při výkopu. King radí poslouchat intuici, nechat se jí vést.
Tedy, jak váš příběh dopadne, zjistíte až na samém konci svého psaní. Vaše postavy totiž ožijí a vaším úkolem je naslouchat jejich touhám. A možná budete stejně tak překvapeni jako sami čtenáři. Otevírám se na konci. Pravila první chycená zlatonka Harryho Pottera.
Stephen King tvrdí, že příběh je jako fosilie – dávno na světě, jen čeká na objevení.
Nikdy jsem od Stephena Kinga nic nečetla (klopím uši níž do kouta). Pokud však naučnou knížku dokáže chytit za takový konec, v beletrii snad skáče hvězdy v neobjevených světech.
O psaní není strukturovaná kniha posetá všeobecnými poučkami. I když dílo nepasuje do beletristické škatulky, ctí jejich posvátnou zásadu:
Dobrá beletrie nám nikdy neřekne to, co nám může ukázat.
A nakonec, shrnutí díla z pera autora:
„Při psaní nejde o vydělávání peněz, o slávu, o randění, o sex ani o navazování přátelství. Nakonec jde vždycky o to, abyste obohatili život těch, kdo budou vaše dílo číst, a stejně tak i svůj vlastní.“
Obdivuju a hluboce souzním.
Líbil se vám článek o řemeslné knize spisovatele Stephena Kinga? Sdílejte ho se světem! Děkuju.
